V roce 1958 jsem jel s vozem Wartburg 313 Sport na Rallye Semperit v Rakousku. Začátek byl v Bregenzu u jezera Bodensee a konec ve Schwechatu poblíž Vídně u Neusiedlerského jezera. Spolujezdce mi dělal Walter Heller ze soutěžního oddělení. Nasadili jsme poprvé tento vůz, přestože nebyl homologován. Muselo by být vyrobeno 1000 vozů stejného typu, aby to bylo možné. Za těchto podmínek jsem byl zařazen do objemové skupiny do 1500 cm³ (zde je rozpor s úvodem článku - pozn. překl.). Wartburg měl tehdy objem 900 cm³. Abychom dosáhli alespoň nějakého úspěchu, museli jsme nasadit veškerou odvahu. S tímto handicapem jsem šel já a Heller na start. S naším novým modelem jsme se brzy stali středem pozornosti. První den probíhal k naší spokojenosti. Všechna horská sedla jsme projeli v daných časech. Jedno horské sedlo za druhým, příkré sjezdy do údolí, štěrkové cesty, cestičky, kde ještě nikdy neviděli auto nebo kde běžel osel - to byla naše trnitá cesta.

V kufru se sem a tam převalovala naše zavazadla spolu s nářadím a kanystrem benzínu. Za sedadly ležela náhradní střecha, kterou jsme měli odevzdat na generálním zastoupení automobilky ve Vídni. Naše auto bylo přetížené! V klesáních se nám zase díky zátěži rozžhavily brzdy a měly pak ještě menší účinnost.

Na speciální vložce pod hradem Forchtenstein

Začínala první noc. Byli jsme na dlouhé cestě údolím a Walter mě měl vystřídat v řízení, než zase pojedeme do kopců. Věděl jsem, že s Waltrem nemůžu do kopců počítat. Celý den bojoval s nevolností. Sedl si tak, aby se díval nahoru. Dolů se dívat nemohl. Musel jsem, ať už jsem chtěl nebo ne, řídit po celou dobu Rallye Semperit. Byli jsme v cíli ve Schwechatu, zdolali jsme hory a mohli jsme se plni radosti zúčastnit předávání cen na Kahlenbergu. Za náš výkon jsme dostali stříbrnou medaili.

Příprava před rychlostní zkouškou u Zeltwegu

Cestu domů jsme absolvovali stejným vozem! Cestovali jsme přes celé Rakousko zpátky k Bodensee do Lindau. Byla to prakticky stejná trasa, jenom bez zvláštních zkoušek. V průběhu této cesty, poblíž Innsbrucku, jsme měli první velkou havárii. Rám byl zlomený u držáku předního péra. Na další jízdu nebylo možné pomýšlet. Zastavili jsme u jednoho vesnického kováře a zeptali jsme se ho, jestli umí svařovat i elektrikou. Svářečku měl, nechtělo se mu ale svařovat na rámu. Zvedli jsme vůz a odmontovali pravé přední kolo, abychom získali přístup k poškozenému místu.

Průjezd časovou kontrolou v Kitzbühlu

Po delší diskuzi s kovářským mistrem se nám podařilo vyložit mu dostatečně naši situaci a přesvědčit ho, aby ten rám svařil. Svar udělal velmi pečlivě. Byli jsme šťastní, že můžeme pokračovat v jízdě. Průběžně jsem místo svaru kontroloval, nedalo se ale s jistotou tvrdit, že pojedeme i nadále bez problémů. Dojeli jsme k Bodensee a podívali se na vodopády na Rýně u Schaffhausenu. Pak jsme jeli podél Rýna do Tiengenu u Waldshutu, kde jsme navštívili mou švagrovou a švagra. Další den pokračovala cesta na sever. Sportovní vůz ožíval, jako kdyby cítil svou stáj. V dálce jsme už viděli letiště ve Frankfurtu. Ze všech stran se blížila letadla ať už na přistání nebo i ke startu. Zastavili jsme na parkovišti, abychom mohli čilý ruch sledovat. A za pár hodin jsme byli v Eisenachu. Těšili jsme se domů. Už byly vidět velké tabule s nápisy: "Hranice - Herleshausen". Pohraničníci nás už znali, neboť lidé z pohraniční stráže byli na tomto stanovišti stále stejní.

Početná a silná konkurence se řadí za Wartburgem nejen díky vyšším startovním číslům

Bavili jsme se s nimi ve strážnici o soutěži a krásách Rakouska, když se venku před dveřmi ozvala rána. Celníci vyběhli ven se podívat, nemohli ale nic zjistit. My s Waltrem jsme zato viděli hned, co se stalo. Nevěřili jsme vlastním očím - na náš vůz spadla závora. Pokoušely se o nás mdloby. Po bližším ohledání jsme viděli, že zadní osa je na jedné straně úplně zlomená. Teď byla každá rada dobrá, zvláště když jsme se nacházeli na západě. Tady byla Spolková republika Německo a o 1 km dále Německá demokratická republika.
Spolu s celníky jsme se radili, co udělat. Hned u pohraničního stanoviště bylo parkoviště pro cestující ze SRN, kteří nesměli do NDR vjet autem. Na tomto parkovišti jsme hledali něco, co by se dalo použít jako podpěra zlomené nápravy. Byli jsme úspěšní. Mezi auty ležela dřevěná tažná tyč. Tu jsem připevnil pod část nápravy se zlomenou osou a vytvořil tak náhradu za zadní kolo. Tři kola a dřevěná noha! Naštěstí měl vůz přední náhon a tak jsme se mohli hnout dál.

S pozdravem "Dobrou noc" jsme se rozloučili s příslušníky pohraniční stráže, kteří nám otevřeli závoru. Před námi bylo kilometrové území nikoho. Bylo už pozdě večer a hodně tma. Světlo od stanoviště nesvítilo daleko a silnice nebyla osvětlená. Walter, vyzbrojen kapesní svítilnou, klusal před naším vozem. Sotva jsme ujeli pár stovek metrů, zaplála veškerá světla na pohraničním stanovišti NDR. Mezitím jsem musel s naším chromým Wartburgem zastavit, jinak by se dřevěný trám třením o asfalt vzňal. Byli jsme jako zajíc, kterému při lovu poranili zadní běh. Jízdní režim jsem volil mezi doutnáním a hořením dřevěného trámku. Minuli jsme strážní věž NDR a byli už delší dobu hlášeni. V ostrém světle jsme viděli závoru NDR. U závory, kterou pro nás otevřeli, stála skupina pohraničníků a celníků s udivenými obličeji. Pohnuli se až ve chvíli, kdy s velkým rachotem upadla ta dřevěná výztuž. Walter zhasnul svou baterku, protože proti tisícům wattů pohraničních reflektorů byla k nepotřebě.

Tři kola a dřevěná noha... kreslená vzpomínka Paula Thiela (1996)

Zatímco Walter vyprávěl všem naši historku, zatelefonoval jsem řediteli továrny Zimmermannovi a popsal mu naši nepříjemnou situaci. Slíbil mi, že hned podá informaci do závodu, že mají přímo z výrobního pásu vzít kompletní zadní nápravu a dovézt nám ji. S nářadím, které jsme měli u sebe, jsme spolu s Waltrem vymontovali poškozenou zadní nápravu. Asi za dvě hodiny se na hranicích objevil Hermann Hanf, vedoucí sportovního oddělení, s náhradní nápravou. Za krátkou chvíli byla oprava hotova. Jen se zapojenými lanky ruční brzdy, bez nožní brzdy, jsme vyjeli do Eisenachu. Bleskovou opravu viděli na celnici Wartha určitě poprvé.

A zase byla jedna bitva vyhraná. Z našeho neštěstí se poučila konstrukce, aby se takové chyby vyloučily.